Otázky prodeje uhelného portfolia společností ČEZ

V posledních týdnech a měsících patří mezi nejžhavější témata českého energetického trhu společností ČEZ uvažovaný prodej části jejího uhelného portfolia. Shrnu-li události z konce letošního června, tak v souvislosti s rozhodnutím ČEZu ukončit šetření Evropské komise, jenž probíhalo od listopadu 2009 ohledně údajného protisoutěžního jednání, formou narovnání, došlo ze strany společnosti k návrhu a závazku prodat jednu ze svých uhelných elektráren provozovaných na území ČR. Konkrétně se společnost zavázala k prodeji jedné z těchto elektráren: Počerady, Chvaletice, Dětmarovice a Mělník III společně s Tisovou I a II. Všechny uvedené elektrárny disponují instalovaným výkonem minimálně ve výši 800 MW (elektrárny Mělník 3 ani Tisová I a II jednotlivě nedosahují tohoto výkonu, nicméně v součtu na tuto kapacitu dosahují).

Návrh ukončit šetření formou narovnání není v oblasti soutěžního práva neobvyklý a v minulosti byl využíván i dalšími evropskými energetickými společnostmi jako např. E.ON, ENI nebo Gaz de France. Společnosti mají většinou snahu volit toto řešení s cílem ukončit mnohdy nákladné a dlouho trvající šetření a zároveň se snaží o to, aby navrhované řešení bylo co nejvíce v souladu s jejich dlouhodobou strategií. Výčet výše uvedených elektráren navržených ČEZem k prodeji tak není náhodný a souvisí s již dříve přijatou strategií rozvoje uhelných zdrojů. Ta počítá s rozsáhlejšími investicemi jen do takových uhelných elektráren, pro které má společnost zajištěné dostatečné dodávky uhlí, a to především z vlastních zdrojů, tak aby se vyhnula možným potenciálním rizikům týkající se komerčních sporů o jeho dodávky.

Z tohoto pohledu patří mezi vlajkové lodi uhelného portfolia ČEZu elektrárny Tušimice II, Prunéřov II a Ledvice. Letos v dubnu byla dokončena komplexní rekonstrukce Tušimic II s celkovými investičními náklady ve výši 26 mld. korun a do finální fáze se dostává výstavba nového uhelného zdroje v Ledvicích, kde se očekává předání do záručního provozu na konci roku 2014. Plánovaná modernizace tří bloků Prunéřova II je aktuální záležitostí, práce na obnově elektrárny podle vyjádření společnosti začínají letos v září a investiční náklady celkového projektu by měly činit 25 mld. korun.

Úvahy o prodeji některého z výše uvedených zdrojů tak z hlediska strategie ČEZu dávají smysl. Mezi nabízenými elektrárnami k prodeji však existují rozdíly, a to jak technického, tak ekonomického rázu. Podle vyjádření managementu ČEZu je o nabízené elektrárny mezi investory zájem a u některých zdrojů již údajně probíhá due diligence. Zdá se však, že největší zájem (a veřejně dostupné informace to i potvrzují) bude o elektrárnu Počerady. Z nabídnuté skupiny elektráren se totiž jedná o zdroj s nejlepšími parametry. Její stupeň vytíženosti se pohybuje okolo 70 %, což při instalovaném výkonu ve výši 1000 MW (5 bloků po 200 MW) implikuje roční produkci elektřiny kolem úrovně 6 090 GWh (cca 10 % z celkové tuzemské produkce ČEZu).

Jednotkové náklady Počerad se v roce 2011 pohybovaly kolem úrovně 28 EUR/MWh, což znamená velmi solidní marži na úrovni 46 %, uvažuji-li cenu silové elektřiny ve výši 52 EUR/MWh, kterou ČEZ realizoval v loňském roce. Elektrárna sehrává poměrně podstatnou roli i z hlediska chodu páteřní tuzemské přenosové sítě, kterou provozuje státní ČEPS. Ten reguluje tuto síť i s pomocí elektřiny z Počerad, za což ČEZ inkasuje nemalé tržby (cca 1 mld. korun ročně). Domnívám se tedy, že z ekonomického hlediska se jedná o dobře fungující uhelnou elektrárnu. Elektrárna Chvaletice již tak příznivé ekonomické parametry nenabízí. Jejím negativem jsou poměrně vysoké provozní náklady, což je způsobeno zejména tím, že elektrárna není v přímém sousedství s hnědouhelným dolem a je tedy nucena dovážet palivo dálkově. Náklady na jednotku vyrobené elektřiny tak za rok 2011 činily 36 EUR/MWh, což implikuje marži na úrovni 31 %. Navíc se jedná o relativně málo vytíženou elektrárnu, když její instalovaný výkon sice dosahuje 800 MW, ale její roční produkce se pohybuje kolem úrovně 2600 GWh, což znamená stupeň vytíženosti na hladině 38 %.

Jediným tuzemským černouhelným zdrojem v portfoliu ČEZu (abstrahuji-li od teplárny Vítkovice) je elektrárna Dětmarovice, rovněž relativně málo vytížený zdroj (35 %) s roční produkcí elektřiny 2440 GWh a s poměrně vysokými provozními náklady, resp. nižší marží (47 EUR/MWh, resp. 10 %). Shrnu-li základní ekonomické parametry zbylých menších zdrojů nabízených ČEZem k prodeji, pak jednotkové náklady elektráren Tisová I a II a Mělník III se pohybují okolo 30 EUR/MWh, odhadovaná průměrná marže za všechny tři zdroje pak činí 42 %. Nejvíce vytíženým zdrojem z této trojice je Mělník III (60 %) s roční produkční kapacitou 2600 GWh, zatímco Tisová I a II dohromady za rok vyprodukují cca 1200 GWh elektřiny (vytíženost za obě jednotky v průměru 45 %).

Bude tedy zajímavé sledovat, jakým směrem se nakonec prodej elektráren bude vyvíjet. Z hlediska výše uvedeného srovnání základních ekonomických a technických parametrů se domnívám, že pro potenciální investory je nejzajímavějším zdrojem elektrárna Počerady (byť i zde budou nutné investice do modernizace). Ostatní nabízené elektrárny jsou sice udržované, provozované v souladu se všemi normami a nacházející se v lokalitách s veškerou potřebnou infrastrukturou, nicméně jedná se o zastaralejší zdroje, do kterých bude nutno v budoucnu investovat, tak aby se prodloužila jejich životnost a splňovaly budoucí emisní normy. Tomu odpovídají i jejich slabší ekonomicko-technické ukazatele.

Aktuálně ČEZ přijímá a hodnotí nabídky od potenciálních investorů s tím, že do konce roku by chtěl rozhodnout o prodeji. Předjímat, jak nakonec prodej energetických aktiv dopadne, je dnes podle mého názoru složitá otázka, už i z toho pohledu, že ČEZ, jak oficiálně uvedl, by se nebránil odprodat i více nabídnutých zdrojů než jen jeden. Čeká se rovněž na vyjádření Evropské komise, která navrženou formu narovnání stále zkoumá a analyzuje, zda uvažovaný odprodej části uhelného portfolia skutečně zmírní dominantní postavení společnosti na trhu. Otázek je v tomto směru tedy mnoho, predikovat závěry ztěžují i probíhající obchodní spory mezi velkými hráči na tuzemském energetickém trhu.

Čistě ekonomické hledisko hovoří ve prospěch Počerad, kdy investor by získal rentabilní a vytížený zdroj elektrické energie a ČEZ by za prodej této elektrárny pravděpodobně zinkasoval největší objem finančních prostředků ve srovnání s prodejem jakékoliv další nabízené elektrárny. Z hlediska posouzení konkurenčního prostředí by kladná odezva podle mého názoru přišla také z Bruselu, kdy úředníky Evropské komise by prodej Počerad do rukou konkurenta ČEZu uspokojil zřejmě více než divestice méně produkčního zdroje.